Když píšeme MY...

Vzpoura úrazům – Jan Procingr, 7.B (2017/2018)

   V pondělí 19. února navštívil naši školu Pavel, který spolupracuje na projektu s názvem VZPoura úrazům. Je to projekt Všeobecné zdravotní pojišťovny, která pořádá besedy, které se zaměřují na prevenci úrazů dětí. Pojišťovna spolupracuje s hendikepovanými lidmi, kteří dětem vypráví svůj příběh.    Náš předvádějící skončil na invalidním vozíku po skočení šipky do bazénu. Vyprávěl nám o svém léčení a následné rehabilitaci. Nejvíc se mi líbilo, že se nevzdal a snaží se o to, aby byl co nejvíce samostatný. Dál žije aktivní život, má své kamarády a sportuje. Myslím si, že právě sport mu v životě hodně pomáhá. Pan Pavel hraje ragby, střílí z luku a jezdí na handbiku, což je kolo přizpůsobené právě vozíčkářům. Svůj příběh nám vyprávěl hlavně proto, abychom si uvědomili, že nemá cenu zbytečně riskovat, nebo se nechat „vyhecovat“ od kamarádů k nějaké nebezpečné akci, na kterou se necítíme.  

Naše třída před zrcadlem - Alena Havlíková, 9. třída (2017/2018)  

    …V naší třídě je mnoho lidí, ale ani jeden není stejný. Každý vypadá jinak a taky se chová jinak. Každý je prostě originál. Ve třídě máme vtipálky, bez, kterých bychom si den ve škole nedokázali ani představit. Dále to jsou takoví „drsňáci“, kteří jsou mnohdy oblíbení. Proč? Sama nevím. Zas tak úžasní nejsou, ale je to jen věc názoru. Každá třída, takže i ta naše, má i pár „chytráků“, kteří všechno vědí a ostatním pomáhají. Máme zde i takové, kteří hrají na nějaký hudební nástroj, zpívají, hrají fotbal, šachy a mnoho dalších zajímavých věcí. Zkrátka, každý dělá něco jiného a jde mu něco jiného. 

    Budou mi někdy chybět? Až budu na jiné škole, vzpomenu si na ně ještě? Nejspíš ano. Máme spolu tolik zážitků, jak na školních výletech, tak i o přestávkách. Vždyť málokterá třída může říct, že má na zdi mandarinku, rajče a dokonce i kofolu. My to říct můžeme! Není se sice zrovna čím chlubit, ale co už, aspoň byla legrace. A i když si někdy ve třídě nerozumíme, tak jsme dobrý kolektiv a dokážeme se podpořit.

Naše třída před zrcadlem - Denisa Varmužová, 9. třída (2017/2018)

  Co se mi vybaví, když se řekne naše třída? Banda dospívajících puberťáků, kteří se smějí každé hlouposti a ne a ne přestat. Naše třída ve mně vyvolává pocit chaosu. Ale takový ten systematický chaos, který se dá občas uklidnit. Upřímně řečeno, naše třída je tak trochu originál a nedá se nahradit.  

    U nás ve třídě je hodně dobrých sportovců a hudebníků. Naši kluci jsou velmi zdatní ve florbalu. V okresním kole vyhráli 2.místo, takže se mají čím chlubit. Ve třídě máme i tak trochu třídního klauna, který dokáže rozesmát celou třídu, když dělá různé vylomeniny, věčně se vyptává na věci, na které se ptal už několikrát, apod., a proto se v hodinách nenudíme.   

  

Adaptační kurz - K. Čejková, R. Fridrichová, K. Janošková a L. Kadlecová, 6. A (2017/2018)

    Hned na začátku školního roku jsme měli my šesťáci adaptační kurz, abychom se všichni seznámili. Vedla ho paní učitelka Šárka Kubíková, občas tam s námi byli i naši noví třídní učitelé Damborský a Kynický. Představovali jsme si, že jsme na tajuplném ostrově a hráli jsme různé hry a plnili úkoly. Po rozdělení do skupinek jsme se pustili do prvního úkolu. Museli jsme poskládat z našich těl různé dopravní prostředky, třeba horkovzdušný balón. Hodně jsme se u toho pobavili. Pak jsme měli vytvořit z židlí lávku a seřadit se na ní podle data narození od nejstaršího po nejmladšího. Bylo to docela těžké, protože jsme se nemohli dorozumívat řečí ale rukama. Asi nejvíce se nám líbila pohádka. Šípkovou Růženku jsme hráli jako horor, komedii, sci-fi a muzikál. Nakonec jsme ještě udělali „letadlo“ - to jsme se postavili do kruhu a museli jsme se posadit na klín tomu, kdo byl za námi. Poprvé nám to nešlo, padali jsme, ale pak jsme to jakž takž zvládli.
    I když se nám všechno úplně nepodařilo, moc se nám kurz líbil.  

Co mi bude nejvíce chybět? - Kateřina Janošková, 9.A (2016/2017)

   …Určitě náš kolektiv. Skoro se všemi jsem prožila 9 let svého života. Zažili jsme spolu spoustu výletů, hodně průšvihů, za které se postavil i ten, který to neudělal. Vždy jsme se uměli podržet navzájem. 

    Budou mi dokonce chybět i ty nejnepříjemnější věci, které jsem tu musela snášet. 

    A chybět mi budou také učitelé. Každý z nich mi něco dal. Pan učitel Kynický to, že nemám lámat hůl i nad tou nejčernější ovcí ve třídě. Paní učitelka Borovičková, že nic nedostanu zadarmo. Vše si musím zasloužit. Pan učitel Damborský, že i z těžkého učiva se dá udělat legrace a naučit se to jednoduše. Paní učitelka Vojtěšková mi otevřela oči nad životem a naučila mě stát si za svým rozhodnutím. Ale všichni, kdo nás učili, mi něco dali, takže se mi bude stýskat po všech. 

Co mi bude nejvíce chybět? - Robert Valenta, 9.A (2016/2017)   

   Až odejdu ze školy tak odejdou i mí spolužáci, s kterými mám pěkné zážitky. Ze školy – z vyučování, ale hlavně z mnoha školních výletů a akcí, na kterých byla vždy zábava. A také mi bude chybět naše žlutá bouda, do které jsme všichni spolu chodili, bavili se v hodinách, provokovali učitele nebo je zpovídali, a také to, jak jsme si s některými učiteli byli blízcí. Když nebyla nálada, tak se vždycky našel někdo z nás, nebo třeba i pan učitel či učitelka, kdo nás rozveselil. Prostě všechno a všichni mi budou chybět. Už nikdy nezažiju s nikým takovou zábavu. 

Co mi bude nejvíce chybět? - Eliška Vykydalová, 9.A (2016/2017)

   Každým dnem si víc a víc uvědomuji, že se blíží konec. Nejen školního roku, ale také konec našeho působení na této škole.

    Začínám pomalu zjišťovat, co všechno mi bude chybět. A že toho nebude málo. V první řadě určitě spolužáci. Prožili jsme spolu devět let, vidíme se každý den a máme spousty společných zážitků. Už nikdy se takhle nesejdeme, neusedneme do lavic a nebudeme společně vytáčet učitele, smát se a vyvádět průšvihy. Za těch devět let jsme si na sebe tak zvykli, že si myslím, že to pro nás všechny bude těžké. Další, kdo mi bude opravdu chybět, jsou učitelé. Naučili nás hodně věcí a vděčíme jim za to, že jsme se dostali na školu, na jakou jsme chtěli. Lidé ale nejsou to jediné, co mi bude chybět. Už jen samotná krásně žlutá budova se zeleným hřištěm, čistě uklizenými třídami a voňavou jídelnou bude mít místo v mých vzpomínkách.

    Každý z nás se těší na novou školu, ale později všichni zjistíme, že těch devět let našeho dětství, prvních lásek, úspěchů a zklamání, bychom někdy moc rádi vrátili zpátky.

Jak se chovat ve vyučování (dopis kajícníka - 2016/2017)

     Dnes, poslední hodinu, jsme se dopustili činu, ze kterého nejsme zrovna šťastní. Chovali jsme se jako totální oslové, jelikož jsme se předváděli před holkama. Naše zlobení je samozřejmě neomluvitelné a rozhodně se to už nestane. Moc vás proto prosíme, paní učitelko, abyste nám odpustila. Hudební výchovu máme jinak rádi, ale dnes jsme se chovali velice špatně.Touto slohovou prací bychom se Vám, paní učitelko, chtěli omluvit a také doufáme, že jste nad námi ještě nezlomila hůl a že se naše vztahy zase zlepší. Slibujeme, že v příští hodině se budeme chovat tak, jak se na nás sluší a patří, tudíž budeme zpívat a nebudeme dělat hovadiny a hlavně Vám nebudeme pít krev.

P.S. No řekněte, dá se jim neodpustit?

K čemu jsou na světě holky? - Hana Novotná, 9.B (2016/2017)

    Již od dávných dob bylo jejich hlavním úkolem porodit a vychovat děti, jakožto pokračovatele rodu. Celá léta stály ve stínu muže, a proto se část z nich v poslední době snaží být na stejné úrovni s muži. Také ony si chtějí budovat kariéru, užívat si, být úspěšné a nezávislé. Já si ale myslím, že u toho trochu zapomínají na to hlavní – na mateřství. Protože když půjdou všechny ženy za kariérou, kdo porodí děti? Muži asi těžko. Netvrdím, že by se holky, sotva vyrostou, měly hned vdát, založit rodinu, vychovávat děti, starat se o domácnost a pořád sedět doma. Můžou si dělat kariéru, užívat si a plnit své sny. Ale neměly by u toho zapomínat na děti!

K čemu jsou na světě holky? - Sára Kosíková, 9.B (2016/2017)

     Mají být ženy celý den doma, anebo se vyrovnávat mužům v práci? Já si myslím, že ženy se nemají v čem srovnávat s muži. Je jasné, že žena nedokáže to, co muž. Na druhou stranu: dokázal by muž totéž, co žena? Například dokáže normální průměrný chlap být celý den doma s dvěma malými dětmi? U toho uklidit celý dům, věnovat se dětem a ještě udělat svému muži výbornou večeři, aby mohl přijít domů a dát si k tomu pivo u televize? Žena a muž se podle mého názoru nemohou v ničem srovnávat. Každý má své plus, ale i mínus. Neodsuzuji ženy, které si raději vybraly kariéru před rodinou. Ale kdyby se takhle rozhodly všechny ženy na celém světě, jak by ten svět pak vypadal? Jak dlouho bychom tu byli, kdyby ženy nechtěly mít děti? Myslím, že moc dlouho ne. Děti potřebují fungující rodinu plnou lásky. A kdyby mámy, stejně jako muži, byly každý den do večera v práci, přišly unavené a neměly na své děti čas, jak by to dopadlo? Ty děti by pak přece vůbec nic nelákalo založit si rodinu…

K čemu jsou na světě holky? - Eliška Vykydalová, 9. A (2016/2017)

     K čemu jsou na světě ženy? Můžou zastávat práci mužů? A můžou muži dělat ženskou práci? Když se nad tímto tématem zamyslím, napadá mě spousta dalších otázek. Jak by to vypadalo, kdyby se muži doma starali o dítě, uklízeli nebo žehlili? A ženy by kopaly uhlí v dolech, pracovaly v ocelárnách a místo role matky budovaly kariéru? Moc si to nedokážu představit. Myslím si, že žena dostala úžasný dar – porodit dítě. Spousta žen v dnešní době ho ale zahazuje. Místo toho si radši budují kariéru. A pokud už dítě mají, nechávají s ním doma muže. Podle mě se ženy chtějí vyrovnat mužům a ukázat, že jsou lepší. Ale co dítě? Každé dítě potřebuje matku. Představte si, že jste malé dítě, které jste na mateřské se svým tátou a mámu vidí až pozdě večer. To mi přijde hrozné. Každá žena by měla mít mateřský pud. Vzdát se jedinečných chvil strávených se svým dítětem, chvil, které se nikdy nebudou opakovat, je vážně škoda.

K čemu jsou na světě holky? - Klaudie Fridrichová, 9.B (2016/2017)

    Já si myslím, že jsou holky a ženy i babičky v životě velice důležité. Mají možnost mít děti, starat se o ně a vychovávat je a vytvořit jim domov. Prostě být maminkou. Bez žen by muži žili, ale hodně by jim scházely. Neměli by nikoho milujícího, kdo by se o ně staral, a hlavně kdo by jim porodil dítě. Podle mě by si měli muži žen vážit, protože jsou velmi důležité pro život. A ženy by si zase měly vážit mužů, protože bez nich by neměly potomky a ani milujícího manžela, který by se k nim choval jako ke svojí princezně. 

Kaligramy - "obrázkové básně" (2016/2017)

           

 

 

 

Základní škola Kobylí

Základní škola Kobylí je úplná základní škola, kterou navštěvují žáci z Kobylí, Bořetic, Brumovic, Morkůvek, Velkých Pavlovic a Vrbice.

Kontakty

Základní škola Kobylí, okres Břeclav, příspěvková organizace

Školní 661
691 10 Kobylí

tel.: +420 519 431 147
e-mail: skola@zskobyli.cz

všechny kontakty na jednotlivé pracovníky

Spolupracujeme s:
Obec Kobylí Město Hustopeče MAS Hustopečsko Portál Jmk pro školy